Harry Potter a dávní mágové - Omluvy odpuštění

Ginny s Hermionou se k němu vrhly.
„Harry, kde si sakra celou dobu byl?“ křikl na něj Lupin.
Harryho zarazil tón jeho kamaráda, ale rychle se z něj vzpamatoval: „Kde bych asi byl, byl sem si pokecat s kamarády Smrtijedy?“ všichni na něj hodili pohled stylu “co to zase kecá“, ale potom jim to došlo, „To měl být vtip. Byl sem si dát teplou koupel.“
„Cože? Teplou koupel? To si z nás děláš srandu, ne? My tě tu hledám jako blbci a milostpán si dává koupel,“ seřval ho Lupin.
„O co ti sakra de?“ utrhl se na něj Harry, když ho Ginny s Hermionou pustily.
„Mě? Mě o nic, ale měj na paměti, že po tobě pátral skoro celý Řád,“ napomenul ho Lupin naštvaně.
„A jak sem to asi měl vědět?“ pustil se do něj Harry, „na to, že mě hledáte sem přišel, až když sem vás uslyšel se hádat.“
„To si ze mě děláš blázny? Neříkej, že do koupelny ten hluk, který tu byl, nebyl slyšet.“
„Ne v normální,“ poznamenal chlapec.
„Počkej, jak to myslíš, že ne v normální?“ běsnil Lupin.
„Proč si mi neřekl, že tu je ještě jedna tajná koupena?“
„O jaký tajný koupelně to mluvíš?“
„No prostě tady za tímhle krbem je místnost a v ní je koupelna. Je to tak těžký to pochopit?“
„Pánové, můžete nám říct, o čem to mluvíte?“ zapojila se do rozhovoru Hermiona, protože s Ginny neměly tušení o příčině téhle debaty.
„A to si vzal kde?“ stál si za svým Lupin, „myslím, že by mi o tom musel něco Sirius říct.“
„Tak ty mi nevěříš? OK. Tak se pojď přesvědčit?“ vyzval ho Harry a zamířil ke krbu.
„No, kde je ta tvoje slavná koupelna? Čekám,“ bavil se Lupin po delší době strávené u krbu.
„Když budeš chvíli zticha, tak se dočkáš,“ doporučil mu Harry a usilovně myslel na koupelnu.
„Tak už konečně uznej…“
Lupin nestačil dokončit větu, protože uviděl, jak se krb odsouvá a odhaluje tak dveře schované za ním. Harry mu věnoval vítězný pohled a vzal za kliku. Otevřela se před nimi místnost, přesně taková, jako Harrymu poprvé. Černé dlaždičky, kruhová vana, dokonce cítil i tu květinovou vůni. Pomalu přešel pod jednu z pochodní a vychutnával si pohled na návštěvníky, kteří vypadali, jako by jim ulétli včely. Vychutnával si ten pocit chvilkového vítězství. Když se dosyta vynadívali, otočil se Lupin na Harryho. Nic neřekl, jen kývnul hlavou a zrychleně odešel.
„Harry, jak si na to přišel?“ otázala se Hermiona po chvíli ticha.
„Víš, že já ani nevím. Prostě sem toužil si dát teplou koupel a najednou se mi zjevilo tohle,“ odpověděl a divoce při tom ukazoval všude kolem sebe.
„Tak tohle mít doma?“ vydechla Ginny, která stále upínala svoje zraky na koupelnu.
„Chtěla bys?“ položil Harry řečnickou otázku.
„To si piš.“
„Asi by jsme měli jít, Harry. Aby o tebe neměli strach,“ upozornila Hermiona.
Jako na povel se všichni otočili, i když je pravda, že se Ginny moc nechtělo a odešli.
„Kde je Ron?“ zajímal se chlapec, když už stáli v jeho pokoji.
„Víš on…., já nevím, jak bych ti to řekla, on prostě sedí u sebe na posteli a o něčem usilovně přimýšlí,“ vysoukala ze sebe Hermiona, „tak to aspoň bylo, když jsme tě šli hledat.“
„Počkej, ty chceš říct, že vám v tom ani nepomohl?“
Dívka jenom kývla hlavou a potom dodala: „A ty se mu divíš?“
„Já ani netuším. Já jenom vím, že kdyby se situace otočila a on něco takového zkusil na Gin a nedej bůh by se mu to povedlo a něco jí udělal, nebo by jí dokonce zabil, tak bych na něj seslal tu nejhorší kletbu, kterou znám,“ upozornil Harry, „neváhal bych a na místě bych ho zničil.“
Hermiona po něm hodila vyděšený pohled,otočila se a doslova utekla z pokoje. Na Ginny však jeho slova zapůsobila až neskutečným způsobem. Teď na něj hleděla, jako na někoho, kdo by se nebál kvůli ní jít do bitvy s kýmkoliv.
„To, co si teď řekl, si myslel vážně?“
„Myslíš, že bych si takovouhle věc vymyslel?“ vrátil jí Harry nesmyslnou otázku.
„Doufám, že ne.“
Harry jí namísto pokračování v rozhovoru umlčel vášnivým polibkem. Ginny mu ihned vyšla vstříc. Položila mu ruce kolem krku, on jí vzal do náručí a odnesl ji na postel. Tam se však od něj z nepochopitelného důvodu něžně odtrhla: „Harry, mohla bych si někdy zkusit tu koupelnu?“
„Jasně, že můžeš. Stačí kdykoliv zajít,“ odpověděl jemně a chtěl jí zase políbit.
Ginny však sklouzla z postele doběhla ke dveřím, kde se ještě otočila, aby na něj mrkla a zmizela. To ale Harryho docela zchladilo. Sednul si na postel a potopil se do svých myšlenek: „Sakra, co dělám špatně. Jdu na to moc rychle, zostra nebo snad nejsem dost romantický? - No tak kromě toho, že to s holkami vůbec neumíš a si docela kopyto, tak klidně pokračuj. - Co tím zase chceš říct? - Já? Ale nic. Jenom to, že vůbec nevíš, jak na to. – COŽE? - Klid, klid, klid. Neřvi tu na mě, já za ty tvoje kiksy nemůžu. - Za jaký kiksy zase?- Ježíš, může být někdo takhle natvrdlý? - Nech si to. - Chtěl sem tím říct, že bych se rád seznámil s holkou, která s tebou chodí, ani ne den a nechala by se od tebe přeříznout. - Ale já sem jí nechtěl… - Ale chtěl a nevykládej mi, že ne. Vidím do tebe, ani nevíš jak. Zrovna přede mnou tohle neschovávej. A co byly ty kecy o rychlosti a romantičnosti? - To sem nebyl já, to byl ten jednoruký. - Tak vidíš. Nejsi schopný si vymyslet ani inteligentní výmluvu a chtěl by si jí….Škoda mluvit. - Ty vole, někdy docela lituji, že si v mí hlavě. Snad někoho přesvědčím, aby si jí se mnou vyměnil….
Z jeho myšlenkových pochodů ho vyrušilo vrznutí dveří. Otočil se za zvukem a měl kliku, že ho nešvihlo. Na prahu stála Ginny, zabalená jenom do ručníku a vyzývavě na něj hleděla.
„Co to?“ vysoukal ze sebe, ale na delší proslov ho zradil hlas.
„Ty si říkal, že tu koupelnu můžu zkusit kdykoliv, tak sem tady.“
Harry hypnotizován vstal z postele, přešel ke krbu a silou myšlenky odstranil krb a otevřel dveře. Pokynul Ginny rukou a chtěl v těsném závěsu za ní projit taky, ale ta ho zastavil: „Zlato, myslím, že tě tady nebudu potřebovat.“
Chlapec chtěl něco namítnout, ale dívka zabalená v ručníku mu položila prst na rty a pak ho něžně políbila. Doslova ho při tom vytlačila z koupelny a zavřela mu před nosem.
„Tak to je skvělý. Zase si všechno pokazil. - Já sem nic nepokazil. Akorát sem za to trochu vzal. To by ale náš svatouškovský Harry Potter asi neudělal, což?“
Ještě trochu omámen, z toho pohledu na Ginny, se došoural k posteli. Bezmyšlenkovitě na ni lehnul a zavřel oči. Během několika minut usnul bezesným spánkem. Probudil ho až lehký závan větru, který se objevil v pokoji, když Gin vyšla z koupelny.
„Ty vole viděl si někdy něco podobného? - Ne. Tomu se snad nic nedokáže vyrovnat. - Sakra to je materiál. Tu chci. - Nejsi sám chlape. Nejsi sám. - No tak prr, ty vole, tahle je moje. Jestli máš chuť na něco podobného, tak si to jednoduše sežeň. Já se s tebou o tenhle výstavní kousek nebudu a hlavně nehodlám dělit. - Počkej, ty jí chceš ohnout? Neříkal si něco o tom, že nejsi jako Sírius? - Tak takovouhle kravinu bych já nikdy neřekl. - Tak ty máš ještě navíc krátkou paměť? Takže skleróza v takhle mladým věku? To se jen tak nevidí. - No tak dobře, řekl sem to. Ale to sem ještě nevěděl, co se za pár hodin stane.“
A měl pravdu. Ginny stála ve dveřích koupelny, v bílé hedvábné noční košili, která byla potřísněna krví, vlasy stočené do slušivého drdolu, který navíc skvěle podtrhoval její labutí šíji. Harry byl hned na nohou. Doslova k ní dosprintoval. Lehce, ale důrazně jí podepřel a dovedl k posteli.

„Harry, co to děláš?“ tázala se vystrašená dívka.
„Ta krev,“ ukázal jí na košili, ale během okamžiku mu to došlo.
To nebyla její krev. To byla jeho. Musel dost silně krvácet, když to na jejím oblečení zanechalo takové stopy. Ona se na něj však usmála tím nejvíce svádivým pohledem, který dokázala, a za pomoci lehkého tlaku ho položila. Mezitím už byl krb na svém místě. Chlapec nebyl schopen slova. Tuhle chvíli si představoval v těch svých nejdivočejších snech, a když tu byla, nevěděl, co má udělat. První se chopila iniciativy Ginny. Položila Harrymu ruce kolem krku a políbila ho. Ten však byl tak konsternován, že jí její polibky ani nevracel. Odtáhla se od něj a pohlédla na něj stylem “co to jako má znamenat“.
„Promiň, asi na tebe jdu moc rychle,“ prohodila po chvíli Ginny a se zklamaným výrazem ve tváři se začala zvedat z postele, když jí však nějaká ruka zabránila. Jak věděla, byl to Harry. Její plán vyšel do puntíku. Udělal přesně to, co myslela. Nenechal jí odejít. Ba co dokonce, vášnivě jí políbil a stáhl zpátky do svých spárů. Nemohl tomu zabránit. Nešlo to. Dokonale se tomu poddal a nechal své ruce, ať dělají to ,co uznají za vhodné. Vypadalo to, jako by přesně věděly, co je zapotřebí udělat a kam je třeba šáhnout, aby z toho měla co možná nejlepší požitek. A dařilo se jim to skvěle, protože dívka měla na tváři velmi, ale velmi….Těžko by se ten výraz popisoval. Pomalu nechal svojí pravačku zajet pod její noční košili. Několika rychlými pohyby jí z ní vyprostil a naskytl se mu tak, přímo královský pohled, na tělo své rudovlásky. Vypadalo to, že se dokonce trochu zastyděla, když mimoděk rukama zakryla všechny svoje půvaby. To ho dokonale pobavilo, až se mu na tváři objevil lehký usměv. Jemně uchopil ty drobné ručičky a položil je okolo jejího těla. Kupodivu vůbec neprotestovala. Nenechala však své ruce zahálet. Bleskurychle z něj stáhla horní díl jeho pyžama. Jeho vypracované tělo z famfrpálových tréninků jí zaskočilo, avšak taky rozhycovalo jak vysokou pec. Políbila ho. Ale bylo to jiné, ne jako kdykoliv předtím. Tohle byl milenecký polibek, který vystihoval vše. Vystihoval jejich nadpozemskou lásku a touhu. Trochu nešetrně se od Ginniných rtů odtrhl a začal ústy a hlavně jazykem prozkoumávat nová “bitevní pole“. Přejel přes ladný krk, ke krásně vyvinutým ňadrům. Hrál si s nimi, zkoumal je, ochutnával každý milimetr. Ale po několika minutách pokračoval ve své “okružní jízdě“. Dostal se přes pupík, až k jejímu největšímu pokladu. Přejel přes něj jazykem a začal si s nim docela hezky pohrávat. Posléze zapojil i prsty. Doslova tím dováděl Ginny k šílenství. Začala zrychleně dýchat a divoce sténat. Nepřestával. Dokonale si vychutnával to, co se všechno dělo. Rozprostřel se mu na tváři spokojený výraz od toho, co se právě stalo. Její orgasmus byl mezi námi dost divoký. Zmítala se v na posteli poměrně dlouho a bylo zřejmé, že i ona si to vychutnávala do poslední kapky. Zřejmě je vůbec neznepokojovalo, že je může slušet celý barák, protože ani jeden nezabezpečil pokoj proti odposlouchávání. Když odezněla rozkoš a Ginny se začala sápat po Harrym, ozvala se rána. Dveře se rozlítly a dovnitř vešel Lupin se slovy: „Potřeboval bych s tebou ještě o něčem...“
Než to však stačil dokončit, Harry rukou protnul vzduch a závěsy se sami zatáhly. Ne však dost rychle, aby si Lupin nemohl všimnout jejich činnosti.
„Jé promiňte…já sem…já sem…“
„Sakra, Remusi, to tě nikde neučili klepat,“ vyjel na muže ve dveřích Harry, když vylezl z postele.
„Harry, já…fakt promiň….Chtěl sem s tebou jenom mluvit,“ vykoktal muž.
„A co je tak nutný, že kvůli tomu ani nezaklepeš?“ ptal se Harry stále dost vytočený.
„Jestli by si se mnou mohl na chvíli ven?“ vyzval ho Lupin.
Harry přikývl, hodil něco na sebe a následoval ho.
„Tak co si potřeboval tak nutného?“ řekl bleskurychle, když za sebou zavřel dveře.
„Neříkal si náhodou, že nejsi jako Sirius?“ rýpnul si Lupin.
„Cože? Co s tím má společného Sirus?“ vyzvídal Harry už docela klidně.
„No, ty si říkal, že nejsi jako on. Že prý nejsi ten typ, co první den chodí s holku a hned by s ní měl spát,“
„Počkej, počkej. Takže ty si mě vytáhl jenom proto, aby si mi tady kázal něco o tom, co sem řekl před asi před pět hodinami? To si za mě děláš kozy.“
„No původně sem měl v úmyslu ti říct něco jiného, ale to počká. Nemohl bych dopustit, aby ti tam Ginny vychladla,“ zkoušel se z toho Lupin nějak dostat.
Harrym náhle projel zával vzteku. Kdyby to snad nebyl Lupin, nejlepší kamarád jeho táty a kmotra, tak by na něj seslal nějakou pěkně hnusnou kletbu.
„Takže, jestli to správně chápu. Tak ty si mi chtěl říct něco tak strašně důležitého, že to klidně počká a klidně si vtrhneš do mého pokoje bez zaklepání?“ zeptal se dost vytočený Harry.
Lupin jenom kývnul hlavou.
„Tak to je skvělý. Takže když je to tak důležitý, že to počkalo doteďka, tak to počká i do zítřka,“ bublal Harry.
„Hele, jestli si nabroušený kvůli tomu, co sem viděl, tak můžeš být úplně v klidu, já to nikomu neřeknu. Nechtěl sem vás vyrušit, ale když už budete příště dělat něco podobného, tak si aspoň….“
„A víš co, já tady taky nemusím být,“ chtěl zakončit Harry.
„Počkej přece. Má to něco společného s tou koupelnou v tvým pokoji,“ pokoušel se ho ještě zadržet Lupin.
„To počká do zítra,“ odbyl ho Harry a zapadl do svého pokoje.
Když za sebou zavřel dveře, mumlal něco o “ukrutných blbcích a kreténech“. Svlíknul se a odhrnul závěsy postele. Jeho tajné přání, že by s Ginny mohli pokračovat tam, kde skončili vzalo hned za své. Ležela totiž na posteli, zachumlaná v peřině a spokojeně oddychovala.
„Výborně, tak ty jí tady uděláš a ona si klidně usne. To si snad za mě dělá srandu. - Nebuď na ní takový. Vždyť jenom …. - Cože? A ty si taky děláš srandu, že jo. - Proč? Já to myslím, smrtelně vážně. A sem si jistý, že ona taky. Podívej se na ní, jak krásně a spokojeně spí. Nemohl bych jí teď zbudit a pokračovat. Bylo toho na ní asi moc. - COŽE? Ty si spad z višně, ne? Ona ti tu usne a ty místo toho, aby si byl po právu pěkně naštvaný, tak se tu ještě rozplýváš nad tím, jak krásně spinká. Si na hlavu? - Ne. Ale ty asi jo. Používáš taky někdy něco jiného než “šestý smysl“? – Sakra řekni, že tě to nenaštvalo. - Naštvalo. To jo. Ale já mám pochopení. - Tomu říkáš pochopení? Tomuhle? Já vůbec nevím, proč se s tebou zahazuji. Napíšu si inzerát na nový tělo.“
Potichu si lehnul vedle ní a položil jí ruku kolem pasu. Ginny se jenom zavrtěla a spala dál. Harry na ní ještě chvíli koukal a usnul.
Ráno ho probudilo světlo, procházející oknem do pokoje. Spokojeně se protáhl, když se však zarazil a jeho zrak spočinul na rudovlasé dívce, která mu spokojeně ležela na hrudi.
„Co ta tady dělá? - Nevzpomínáš si? Vždyť ti tu včera usnula. - Počkej, jak to myslíš usnula? To nebyl sen? - Pokud myslíš to, co já,tak ne.“
Pomalu a potichu, aby jí nevzbudil, vylezl z postele, tentokrát ručně dal závěsy na svoje místo a usadil se na jedno z křesel u postele. Nic nedělal. Jenom jí pozoroval, jako nějaký poklad. Mohl jí vzbudit, ale proč by to taky dělal. Takhle to bylo daleko lepší a hlavně hezčí. Lehce se jí zvedal a klesal hrudník a to ho dokázalo upoutat na tolik, že přestal vnímat čas. Mohl tam sedět možná dvě hodiny a klidně by jí sledoval i třeba další dvě, když ho však vyrušilo jemné zaklepání. Švihnul rukou a závěsy se sami zatáhnuly.
„Dále.“
Ve dveřích stála Hermiona s trochu vyděšeným výrazem.
„Harry, Ginny se ztratila,“ vyhrkla a doslova se k němu rozběhla, „celou noc nebyla ve své posteli.“
„Cože? A říkala si to už někomu?“ zeptal se Harry na oko zděšeně.
„Ne neříkala. Myslela sem, že se zasekla v koupelně a přijde později,“ vykládala Hermiona a posadila se na křeslo vedle Harryho.
„Ani nevíš, jakou máš pravdu,“ poznamenal Harry potichu, ale ne zas tak potichu, aby to jeho kamarádka neslyšela.
„Co si říkal?“
„Ale nic. Jenom, že jí budeme muset rychle najít,“ řekl první výmluvu, která ho napadla a začal pomalu Hermionu “vytlačovat“ z pokoje. Už byla asi půl metru od dveří, když se z postele ozvalo: „Harry“ a lehké zasténání.
„Ginny?“ zkusila to Hermiona.
Nikdo jí však neodpověděl. Pohlédla na Harryho, ale ten se tvářil style “co to mohlo být. Asi větříček. Ne určitě to byl pořádný vichr z hor“. Přišla tedy k posteli a nakoukla pod závěsy. Ginny tam ležela polonahá, zabalená jenom do tenké peřiny, noční košili měla někde u pasu a ruku položenou na…. nazvěme to třeba “vy-víte-čem“. Hermiona rychle vystrčila hlavu a kdyby mohla zabíjet pohledem, tak Harry by už byl minimálně desetkrát po smrti.
„Můžeš mi to nějak vysvětli?“ obořila se na něj.
„Já nevím, o čem to mluvíš,“ zkoušel hrát blbého.
„Jo, tak ty nevíš,“ řekla naštvaně Hermiona a doslova ho dotáhla k posteli.
„A co je podle tebe tohle?“ vyzvala ho k nakouknutí pod závěsy.
Harry věděl, co tam na něj čeká, ale tvářil se stále, jako že o tom nemá ani šajn. Evidentně mu to však Hermiona nesežrala, protože ho neustále probodávala pohledem. Po malé chvilce už neunesl tíhu Hermioniných pohledů a nakoukl. A opravdu, Ginny tam ležela v té samé poloze.
„Jak se tady vzala?“ zkusil to uhrát na výpadek paměti.
„To nemyslíš vážně, že nevíš, jak se objevila u tebe v posteli,“
„DĚLEJ. PROBER SE. – Sakra, co mě rušíš. - Potřebuji píchnout. - Jo tak milost pán potřebuje pomoct. Tak na to sem zvědavý. - Vždycky mi předhodíš nějakou skvělou výmluvu a teď mlčíš, jako hrob. - Já si to jenom vychutnávám. Bude evidentně trvat ještě dost dlouho, než tě uvidím v podobný situaci. - Jako to mi ani nepomůžeš? - Počkej…hm…ne. Nejdřív mojí pomoc razantně odmítneš a teď bych tě měl vytahovat z takovéhle ho krásného průseru? Nejsem padle na palici. - No tak ti fakt děkuji, brácho, pomohl si mi.“
„No víš, jak bych ti to jenom řekl,“ začal Harry a bylo evidentní, že to bude nadlouho, „ když si odešla, tak jsme se s Gin ještě trochu bavili, no a ona pak chtěla vyzkoušet tu koupelnu. Já sem samozřejmě nechtěl, ale ona na mě hodila takoví psí oči a pohled, kterému nešlo odolat a tak sem teda svolil. Ale teď mě napadá, jak to, že sis na to vzpomněla až ráno. Znamená to snad, že si nebyla ve svým pokoji?“
Hermiona byla evidentně takovouhle změnou tématu dost zaskočená a brala jí jako pěknou podpásovku: „No, já sem byla ve svým pokoji, ale nějak sem rychle usnula a nevšimla sem si, jestli přišla nebo ne.“
Harrymu bylo docela jasný, co asi v noci dělala, ale nechal jí tak trochu topit ve vlastní šťávě. Bylo dost jasný, že byla u Rona, vždyť jejich chování ať už na konci roku nebo na ústředí vypovídalo za ně.
„Uděláme to takhle. Já zapomenu na to, co si mi teď řekla a ty pro změnu zapomeneš na to, co si viděla, OK?“ položil docela férovou nabídku Harry.
„Počkej, já sem ti ale nic neprozradila,“ namítala Hermiona.
„Vždyť já sem taky nic neslyšel,“ upozornil jí chlapec a významně na ni mrknul pravým okem.
Až teď to Hermioně docvaklo. Věděla, že už pochopil, kde celou noc byla a proč se tedy o Ginny dozvěděla až ráno. Byla jí vlastně vděčná, že noc strávila na Harryho loži a že nemusela trpět ty pohledy stylu “tak ty mi spíš s bráchou“. Kývla na znamení souhlasu a vydala se ke dveřím.
„Hermi, neodcházej ještě. Musím ti něco říct,“ zarazil jí mezi dveřmi.
Dívka se na chvíli zarazila, ale poté znovu zavřela dveře a vrátila se k Harrymu.
„No tak, co potřebuješ?“ zeptala se po chvíli sedění v křesle, protože chlapec neměl zřejmě dost odvahy začít sám.
„Chtěl bych se ti omluvit. Já vím, že se neodpouští lehce to, co sem udělal, ale musíš vědět, že toho dost lituji. Nevím, co to do mě vjelo. Tak, jestli můžeš, odpusť mi.“
Neměl ani páru, jestli to zabralo, protože omluvy mu šli fakt dost žalostně a tak tam stál celý napnutý. Čtete dobře. Stál. Uznal totiž za vhodné, omlouvat se kvůli takový závažný věci ve stoje. Hermiona na tom nebyla o moc lépe. Seděla v křesle a nějak se neměla, aby mu sdělila, jestli mu odpouští nebo ne. Ale v okamžiku, když se jí začali valit z očí slzy poznal, že má vyhráno, protože mu Hermiona doslova skočila na rameno a začala vzlykat: „Už sem ti to odpustila dávno. Já sem nějak podvědomě věděla, že si to nebyl ty, ale nějak sem si to nedokázala připustit. A já bych se ti vlastně taky měla omluvit. Za nás. Za všechny. Nesměli jsme ti napsat, aby snad Smrtijedi neodchytili sovy a nesnažili se tě vylákat. Tak jestli můžeš…“
„Ty se mi nemáš za co omlouvat, Hermi. Bezpečnost je bezpečnost,“ omlouval se jeden druhému.
„ Tak já už půjdu. Slíbila sem Ronovi, že….“
„Nic mi nevysvětluj. Je mi to absolutně jasný,“ přerušil jí Harry a pustil ze svého sevření.
Když byla u dveří, ještě za ní zavolal: „Vyřiď Ronovi, že má parádní holku.“
Dívka se začervenala a ještě před tím, než za sebou zvřela dveře, si přisadila: „Víš, já sem strašně ráda, že si nechal ten ochranářský komplex jednou plavat. Ginny tu celou dobu chodila, jako tělo bez duše. Nevěděla, jestli jí stále miluješ, nebo ne.“ Posadil se zpět do křesla, odhrnul kouzlem závěsy z postele a pokračoval ve své činnosti. Tedy v pozorování toho rudovlasého zázraku, který mu ležel v posteli. Seděl tam možná půl hodiny, když se zvedl, přistoupil k Ginny, lehce jí políbil na rty a vyšel z pokoje.
„Tak chlape a teď mi prozraď, jestli si kecal, nebo ne. - Co? Kecal? Kdy? - No, když se ti Hermiona omlouvala. U strejčka si byl na mrtvičku, že ti nic neposlali a teď si jí vyklopil, že je chápeš. - Ty vole, tak sem jí tam nemohl seřvat, že mi nenapsali ani řádku. Musel sem jí to odpustit potom, co odpustila ona mě. – Á, tak pán je diplomat. A od kdy? Dřív sem si toho teda moc nevšiml. - Hodně věci se změnilo. Ale teď…“
„Jé promiň, já sem vážně nechtěla,“ začal se omlouvat osoba, do které Harry evidentně vrazil.
„Co se tady…,“ náhle se zarazil, když pohlédl do obličeje oné postavě, „Cho?“
„Ahoj, Harry,“ špitla dívka.
„Ježíši, co ty tady děláš?“ pokusil se navázat rozhovor nějakou inteligentní větou.
„Já? No, já sem tady ohledně nějaký záležitosti v Bradavicích,“ řekla Cho, ale Harrymu už její hles nepřipadal ani za boha tak hypnotizující a andělský, jako před pár lety. Už se mu nepodlamovala kolena. Naopak stál velmi pevně a staré křivdy si začali razit cestu na povrch.
„Kvůli Bradavicím?“
„No tak nějak. Já vás budu učit nový předmět,“ řekla s lehkou nadějí v hlase.
„Tak to tě zklamu, já tam totiž tenhle rok nejdu,“ zchladil jí až Malfoyovsky ledovým hlasem.
Když se po chvíli z jeho tónu probrala, tak mu položila docela logickou otázku: „A proč?“
„Mám ještě nějaký povinnosti,“ nasadil konverzační tón.
„A to kvůli nim jako nepůjdeš do školy? Jsi si jistý, že si tak neuděláš OVCE?“
„Já vím, ale ty věci nesnesou odklad,“ stál si za svým tvrzením.
„A můžu vědět, co je tak důležitého?“ otázala se dívka.
„Ne. Nemohla,“ zchladil jí Harry.
„Ty se na mě ještě zlobíš?“ zajímala se vyděšeně Cho.
Harry na to však nic neřekl, ani nehnul brvou.
„Já vím, že sem se chovala strašně a hrozně mě to mrzí. Ani nevíš jak. Ale já sem prostě nemohla. Naštval si mě s tím, jak si se radši zastal té Grangerový, než svojí holky.“
„Víš, ale jak ty říkáš, tak Grangerová měla pravdu,“ stál si za svým Harry. „ale pokud ti de jenom o tohle, tak tě můžu ubezpečit, že na to sem už dávno zapomněl.“
Cho pocítila náhlý pocit úlevy a možná i trochu získaných šancí. To jí však přešlo hned, jak Harry pokračoval: „Nemůžu ti ovšem odpustit, že si nás nechala na holičkách v den, kdy Smrtijedi napadli Bradavice. Víš, já sem ti věřil. Věřil sem ti, že alespoň ty nám přijdeš pomoct. Jak se ale ukázalo, tak sem se šeredně přepočítal. Z celý slavný BA nám přišla pomoct jenom Luna a to byla o hodně horší než ty.“
„Promiň, Harry, ale já sem se bála,“ vyvzlykala Cho.
„Jo, tak mladá paní se bála. Hm…pěkný. Oni tam bojovali s přesilou a vaše vysokoblahorodí se bálo,“ ulevoval svému srdci Harry.
„A kde si byl ty? Pokud vím, tak ty si taky nebojoval. Nebo si snad byl zalezlý ve společenský místnosti?“ rozkřikla se Cho, ale hned poznala, že brutálně přestřelila.
„Já, kde sem byl? Tak holčičko, já sem byl na té věži, když zabili Brumbála. To kvůli mně se obětoval. Radši chránil mě, než sám sebe. Ležel sem tam na zemi omráčený jeho kouzlem a musel sem sledovat, jak ho Snape zabijí. Myslíš, že bych je tam radši všechny nepozabíjel. Tak buď tak laskavá a nemel mi tady něco o tom, že sem byl zalezlý pod peřinou a klepal sem se strachy,“ zakončil svůj monolog.
„To sem nevěděla. Promiň,“ špitla dívka.
„To mě ani nepřekvapuje,“ konstatoval ledovým hlasem.
„Harry, prosím…“ vzlykala Cho.
„Tak to sem, kámo, trochu přepískl. - Co to kecáš. Právě naopak. Dostala, co si zasloužila a opovaž se jí ještě litovat. - Já jí nelituji a ani by mě to nenapadlo, ale mohl sem jí to říct trochu jinak. - To je kravina. Když si to řekl takhle, tak to mělo ten správném efekt.“
„Promiň,“ pokusil se o omluvu, i když mu ten hlas v hlavě říkal něco úplně jiného, „ a co potřebuješ ohledně Bradavic?“
„Víš, McGonagallová sháněla někoho, kdo by mohl učit ten nový předmět. Chtěla na to někoho z BA, ale všichni odmítli. Pak přišla za mnou,“ vysvětlovala dívka, která už vypadalo o něco lépe.
„A ty si přikývla?“ vyzvídal Harry.
„Samozřejmě. Bude to ojedinělá a zajímavá zkušenost,“ přitakala Cho a na tváři se jí objevil svádivý úsměv.
„A co to má být za předmět?“ nadhodil Harry, aby řeč nestála.
„Souboje,“ oznámila Cho.
„Tak to si nemohla vybrat lépe,“ zkonstatoval chlapec.
„Jak to myslíš?“ vykulila na něj Cho oči.
„No tak, že ty si byla jedna z nejlepších. Teda pokud myslím praxi. V teorii si trochu pokulhávala, ale věřím, že to rychle zpravíš,“ chlácholil jí Harry.
Nastala chvíle ticha, kterou narušoval jen zvuk hodin a vrznutí dveří. Po chvíli promluvil chlapec s černými střapatými vlasy: „Tak, ať se ti daří. Ahoj.“
„Ahoj,“ opětovala mu pozdrav Cho.
Když se Harry otáčel, aby mohl sejít schody, chytila ho dívka za rukáv a natočila si ho k sobě. Přiblížila svoje rty k jeho a zašeptala: „Arcana amorum.“
Harry se začal cítit velmi divně. Připadal si, jako by měl pořádnou opici, jako by vypil aspoň dvě flašky ohnivé whisky. Ale nebylo to způsobeno alkoholem. Bylo to kouzlo, kterým chtěla Cho otupit jeho smysly.
„Dělej, polib ji. Jenom se podívej na ty krásný rty, tvář a všechno ostatní. Tohle by si mohl mít. - Ale vždyť já přece chodím s Gin. Nemohl bych jí to udělat. A navíc po včerejšku… - Ta se to nedozví. Je to přece jenom jeden polibek. Kvůli tomu se přeci svět nezboří. - Možná že tvůj ne, ale můj určitě. Tohle není skutečná láska, ale vyčarovaná. Já miluji Ginny, a tak to taky zůstane. - Nebuď blbej. Podívej se na ten kus. To by sis nemohl nechat ujít. Co by na to řek Sirius?Ten by tě přerval v půli. - Nezačínej s tím. Jednou si mě přemluvil, ale teď se nenechám. Nemůžu.“
Cho se k němu nebezpečně přibližovala a on nebyl vůbec rozhodnutém, jak na to zareaguje. Pomohla mu v tom však jedna maličkost. Ze dveří jeho pokoje se vynořila ta, kterou skutečně miloval. Jeho rudovlasá královna Ginny. Rozhodl se jednoznačně. Ve finální fázi spojení rtů ucukl. Cho se od něj nasupeně odtáhla: „Ty ještě miluješ tuhle?“
Harry se podíval směrem, kam ukazovala. Gin k nim rychle přiběhla se slovy: „Jé,nazdar,Cho.“
„Myslíš tuhle? Jo, miluji,“ řekl ledovým tónem a políbil rusovlásku.
Jakmile to Cho uviděla, otočila se na podpatku, seběhla za schodů, mezi dveřmi se ještě potkala s McGonagallovou, něco s ní prohodila a pak se s hlasitou ránou přemístila.
„Co chtěla?“ vyzvídala Ginny, když se odtrhli.
„No víš…chtěla mi říct, že bude učit v Bradavicích,“
„A to se sem plahočila jenom kvůli tomuhle?“ nevěřila mu dívka.
„To zas ne tak úplně. Chtěla mě sbalit,“ když to řekl, vyvalila na něj oči, „zkoušela na mě nějaký trapný kouzlo, ale já sem ho prolomil.“
Ginny ho políbila na tvář, zřejmě na znamení spokojenosti a ruku v ruce sešli ze schodů a zakotvili mezi jídelními dveřmi. Tam Harryho zarazil obraz, který se mu naskytl. Ron s Hermionou seděli na jedné židli, byli v sobě propleteni nějakým zvláštním způsobem a místo toho, aby si hleděli snídaně, tak si hleděli jeden druhého.
„Takhle to vypadá od doby, co přijela Hermi. Dokonce sem jednu noc z Ronova pokoje slyšela nějaký zvláštní zvuky,“ při těchto slovech se musela pousmát, „hlavně je nevyrušuj, oni si myslí, že to nikdo neví.“
„Ehm…ehm,“ nevzal si její slova k srdci Harry.
„To si nemusel,“ řekla naoko naštvaně Ginny.
Jakmile to Ron s Hermionou zaslechli, bleskurychle od sebe doslova odskočili a začali se velice nenápadně věnovat něčemu jinému.
„Jé, dobrý ráno, mládeži,“ začal Ron a jeho zrak spočinul na spojených rukou Harryho a Ginny.
„Co to je?“ pokračoval.
„Hele, kámo, vychladni,“ uzemnil ho Harry a se svou dívkou si sedli naproti načapanému páru.
„Tak, jak pak jste se vyspali?“ nadhodila nezúčastněně Hermiona a rychle si začala číst v Denním věštci.
„No celkem fajn,“ pronesl popravdě Harry a otočil jí noviny, protože je měla vzhůru nohama.
„Díky.“
„Tak, co ti chtěli na schůzi?“ zajímal se Ron.
„No vlastně nic. Chtěli jenom vědět, co se stalo. Jinak nic,“ odpověděl Harry.
„Hm…Mohl bys nám to taky říct?“ zeptala se Hermiona s nádechem strachu v hlasu.
Harry se na chvíli zamyslel a potom utrousil: „Jasně, proč ne.“
Ron se rychle zvedl a doběhl pro čtyři máslové ležáky. Pověděl jim tedy všechno od chvíle, kdy se osudného dne vzbudil, až do doby, když se probral ve svém pokoji. Samozřejmě vynechal ty pasáže s Talentus resurrectionis, protože jak za ty léta poznal Hermionu, nemohl si být jistý, že by o tom něco nevěděla. Chtěl jim to totiž říct až ve vhodnou dobu a hlavně sám. A poté jak v pohodě odrazil Avada kedavra. Když domluvil, jeho posluchači seděli jako opaření. První se chopila slova Hermiona,¨která evidentně nejlíp chápala: „Takže jestli to správně chápu, takže ty jsi mučil Lucia Malfoye kletbou Cruciatu?“
„Zcela správně.“
„A jsi si jistý, že se tě tím pádem pokusí zabít celá jejich rodina?“ strachovala se Hermiona.
„Toho sem si vědom,“ konstatoval tvrdě.
„To je špatné. To je moc špatné,“ stála si stále za svým Hermiona.
„A proč, prosím tě. Ono je v konečným důsledku úplně jedno, jestli po mě půjde jenom Voldy,“ Ron s Ginny se při vyslovení jeho jména trochu otřásli, ale Harry dělal, že si toho nevšiml a klidně pokračoval, „a všichni jeho Smrtijedi nebo Voldy, Smrtijedi a Mafloyovská famílie.“
„Já se ti divím, chlape. Takhle je úmyslně štvát. To si neměl ani na chvíli strach?“ vložil se do rozhovoru Ron.
„Chceš slyšet pravdu?“
„No jasně.“
„Tak neměl. Vůbec.“
„Jsi blázen, Harry. I Brumbál se Voldemorta bál a to byl, promiň mi, že to řeknu tak naplno, lepší kouzelník než ty,“ vyvracela mu to Hermiona.
„On totiž nedokázal odrazit Avadu,“ zamumlal pod vousy, ale tentokrát si dával pozor, aby to neřekl moc nahlas.
Nastalo hrobové ticho. Hermiona s Rone se tvářili vyděšeně, ale Ginny zjevně věřila chlapci po její levici, a tak raději mlčela.
„Holky, mohly by jste nás nechat o samotě?“ položil Ron řečnickou otázku.
Holky, jako by podvědomě věděly, co bude následovat, rychle mu vyklidily “bitevní pole“. Ron došel pro další dva ležáky a pak zpustil: „Harry, já bych se ti chtěl omluvit za to, jak sem se choval. Bylo to ode mě hnusný. Samozřejmě, že vím, že by si nám nikdy nic neudělal. Tedy pokud by si byl při smyslech,“ nad touhle poznámkou se musel Harry usmát, „nevím, co to do mě vjelo, ale dost toho lituji. Tak promiň kámo.“
Harry se zvedl ze židle a došel k Ronovi. Bylo mu jasné, že s omluvami na tom nejsou ani jeden jako Hermiona. Ale udělalo to na něj dojem a pořádný. Ron se v očekávání, že na něj Harry začne řvát taky zvednul, protože potom by už k tomu nemusela být příležitost. Harry však na něj neměl v úmyslu řvát, naopak. Přišel k němu co nejblíže a přátelsky ho objal. Ron byl z toho dost vykulený, ale po chvíli mu to opětoval. Pak si oba dva sedli zpátky na místa a už se bavili znovu jak dobří a letití kamarádi. Mluvili o všem. O škole, o holkách, o prázdninách i o Famfrpálu. Vypili každý ještě asi deset máslových ležáků, když je vyrušila Ginny: „Harry, máš si jí promluvit s Lupinem. Prý ti chce něco hodně důležitého.“
Zvedli se tedy ze židlí a lehce, ale opravdu hodně lehce vrávoravým krokem se vydali za dívkou, která pro ně přišla.